Pokud jste někdy ujeli přes 1 000 mil za dva dny, tak víte o čem je řeč, když mluvím o pásové nemoci. Poslední dny jsem jen tak posedával a vychutnával si pomalý montanský život.
Když zpětně uvažuji nad cestou sem do hor, napadá mě, že to byla celkem nuda jet Interstate 15 North z Las Vegas. Jedinou příjemnou změnou oproti fádní krajině bylo městečko Mesquite. Vše se ale změnilo, jakmile jsme dojeli do St. George v Utahu. Neuvěřitelná hra barev hor a lesů brala dech. Každá hornina vytváří v krajině jiný barevný odstín. Pestré pásy modré, zlaté a červené barvy, které se táhnou přes vrcholky kopců a horská sedla, jsou prostě nádherné.
Když jsme jeli přes St. George, vrátila se mi jedna stará vzpomínka. Několik mil před městem jsou lázně. Můj kamarád Chip Reese a já jsme se rozhodli, strávit tam několik týdnů a prohrát pár dolarů. Ty lázně jsou velmi drahé a my jsme zaplatili na měsíc dopředu, celkem asi 6 000 USD za jednoho. Byla baseballová sezóna, tak jsme sázeli především na zápasy. V našem pokoji jsme rozestavěli satelitní systém za 4 000 dolarů, abychom nepropásli žádnou hru. Mysleli jsme si, že se to určitě vyplatí. Příští den jsme se zúčastnili všech možných kur, dokonce i kurzu plavání! Pojedli jsme v dietní restauraci hotelu, jídlo zde bylo velmi chutné. Druhou noc se mě Chip zeptal, zda jsem také postřehl restauraci Sizzler u výjezdu z dálnice. Po mé kladné odpovědi navrhl, abychom tam zašli na poslední správné jídlo, než začneme s opravdovou dietou. Samozřejmě, že jsem souhlasil a tak jsme tam šli a doslova se prožrali nabídkou salátů, k tomu každý dvě až tři hlavní jídla. Když jsme s tím byli hotovi, podíval se Chip na mě, já na něj, beze slova jsme sedli do Chipova nového BMW a odjeli rychlostí 120 mil za hodinu zpátky do Las Vegas. Ještě dlouho jsme se tomu museli smát, protože ani jeden z nás se nikdy nepokusil od lázeňského hotelu požadovat navrácení peněz.
Při cestě přes severní část Utahu mě překvapila místní kopcovitá krajina. Vypadalo to jako ve scéně z nějakého westernu. Stolové hory a horské hřebeny doslova volaly po tom, aby se po nich proháněl nějaký kovboj nebo indián.
Když jsem byl ještě malé dítě, přečetl jsem všechny knihy o divokém západu od Zana Greye. Vždycky jsem se divil, co asi tím myslel, když psal o „purple mountains“. Vyjasnilo se mi, jakmile jsme přejeli hranice Idaha. Hory tam mají temně fialovou barvu, která působí zcela jedinečným dojmem. Všude stojí malé farmy. Modrá vojtěška, která se okolo nich pěstuje, byla zrovna v rozkvětu a ze severní strany každé usedlosti byly vysazeny stromy, aby rozbíjely studené zimní vichřice.
Na naší cestě jsme spatřili snad všechna myslitelná zvířata. Viděli jsme mnoho druhů krav a koní, lamy, buvoly, ovce, losy, srnce a jeleny a také, věřte nebo ne, velbloudí farmu nedaleko města Butte v Montaně. Do cesty nám přišel i starý dobrý texaský Longhorn a mě přitom napadlo, zda jeho předkové sem přišli spolu s texaskými rangery Gusem McRaem a Woodrow Callem z románu Lonesome Dove.
Nebuďte překvapeni, jestliže v Montaně nevyhraje v prezidentských volbách ani Obama ani McCain. Všude jsou vidět jen plakáty Rona Paula a místní každého přesvědčují k napsání právě jeho jména na volební lístek. Přál bych si, aby tomu tak bylo i v jiných státech, protože Paul je tolerantní vůči hazardním hrám.
Lousie Brunson chodila na univerzitu v Kentucky a vystudovala farmacii na univerzitě v Georgii. Byla nejlepší lékárnicí v řetězci čítajícím 150 prodejen. Přivedla na svět čtyři báječné děti a posledních 46 let mi byla skvělou ženou a partnerkou na cestě životem. Říkám to jen proto, abyste viděli, že její dobré vlastnosti dalece převažují nad těmi špatnými. Dva dny jsem s ní ale byl zavřený v autě a div mi z jejího neustálého mluvení nepraskla hlava. Mé ušní bubínky se podobaly těm Sedícího býka, poté co se pokusil poslat zprávu tamtamem všem svým kmenům. Jsem si jist, že mnozí z Vás vědí, o čem mluvím. 
