Pořád jen stres s personálem. Zvláště najít dobrého řidiče je téměř nadlidský úkol. Buď spí s chůvou nebo potají prodává kompromitující fotky novinám. Mi by to mohlo být jedno, chůvu nemám (i když bych ji někdy potřeboval) a s novináři také nemívám problémy. Ale potřeboval jsem odvoz z letiště na hotel a Mike Svobodny mi chtěl poslat svého řidiče. Je to už mezi námi tradice, takový running gag. Vídáme se aspoň dvakrát do roka. Jednou na turnaji v backgammonu v Cancunu a pak v Monte Carlu na ETP. Pár týdnů před každým turnajem si zavoláme a náš hovor končí přátelskou frází: „Christophe, pošlu ti na letiště mého šoféra“. Já na to jako zdvořilý Němec odvětím, že to není nutné a Mike Svobodny jako zdvořilý Brit na tom trvá.
Poučil jsem se v Mexiku. Řidič tenkrát nepřijel. Buď nenašel mě, letiště nebo své auto. Co já vím? A já pak stál na letišti někde v Jižní Americe a nevěděl ani jméno hotelu, kde jsem měl rezervován pokoj. Tentokrát jsem stál opět na letišti, ale už o něco chytřejší a především informován esemeskou od Mika. Jeho řidič měl překvapivě volno. Žádný problém. Vzal jsem si jednen ze super drahých taxíků a odjel do mé pětihvězdičkové ubytovny „Le Meridian“.
Tam jsem se vymódil. Nebo spíše si oblékl tričko mého spozora z Monte Carla „T6“ a hurá na ETP. Tony G., jeden z nejdůležitějších reprezentantů turnaje, měl rovněž jako já krátkou, černou polokošili s logem „T6“ na hrudi. Přítomny byly zahraniční i německé celebrity a také tým přátel z Rakouska. Do oka mi padlo ještě množství hezkých děvčat, rovněž ve sponzorských tričkách. Potěšen jsem si myslel, že to zorganizoval Tony G., aby se postaraly o tým. Malá masáž zad a tak dále. Ale hluboce jsem se zmýlil. Ty dívky byly opravdové hráčky a účastnily se hlavního turnaje.
Pozadí celé této story: večer předtím proběhla vždy dobře navštěvovaná ETP Players Party. Děvčata z T6 se nemohla zúčastnit, protože byla „branded“, jak se dneska říká. Šéfy z T6 to tak rozčílilo, že všem děvčatům, která dokázala odlišit piky od srdce, zaplatili buy in na hlavní turnaj. Samozřejmě se některá z nich, jako například Sandra, dostaly mnohem dál než my profíci. Pro Tonyho G. skončil turnaj po hodině a ani mě nebylo souzeno postoupit do dalšího dne. Na rozdíl od Sandry.
Přitom jsem měl ze startu dobrý stůl s mnoha action a slabou konkurencí. Pak jsem byl ale přesazen a musel měřit síly s Danielem Negreanu a Chadem Brownem. Věřte nebo ne, ale Daniel Negreanu se mě ptal na můj blog. Někdo mu to asi musel přeložit. Nebo umí mnohem líp německy, než přiznává.
Stůl byl obklopen kamerami, fotografy a lovci autogramů. Chtěl jsem vyměnit pár slov s mým kamarádem Casey Kastlem a poté co jsem při jednom hand složil karty, jsem se prodral davem. Jako bych to tušil, jsem koutkem oka zaregistroval, jak rozdávající vydává karty. Sprintem jsem prorazil všechny lidské překážky a usedl na místo v poslední sekundě. Esa, můj protivník dva páry ve flopu. Hrál jsem hrozně, aniž bych to věděl. Vsadil jsem všechno a vyhrál v riveru, protože malá karta byla v páru. Zdvojnásobil jsem stack, díky vynikajícímu atletickému výkonu. Ale moc to nepomohlo. O dva bad beats později jsem z EPT vypadl.
Příští večer jsem poklábosil s Katjou Thater a pak se dal do hledání nějaké velké cash game. „Poker v Monte Carlu“ znamená vysoké poty a neobyčejnými partie. Ovšem rakes jsou taky velmi neobyčejné. V kasinu Sun například zaplatíte na NL Hold’em 5 000 USD buy in za jednu hodinu 200 €. Spropitné samozřejmě není započítáno a platit se musí předem. Kdo jde krátce po uplynutí jedné hodiny do all in, má dvojnásobnou škodu.
U stolu hodně mladých. Dětské italské obličeje, které by ve Státech nemohly ani objednat pivo, aniž by musely ukázat občanku. Ale tady v Monte Carlu sedí u hlavního stolu a mezi nimi můj kámoš Abu. Bohatý Libanonec, který žije na Kypru a své peníze investoval v Oděse. Při prvním handu, který jsem zaregistroval, vsadili tři hráči více než 7 000 USD. Klasika: XA XK proti X8 X8 a ktomu ještě Abu s CJ C4. Musí se samozřejmě zaplatit a už je jeden z mladíků ve flopu. Turn ani river nic nezmění. Při takových sázkách okamžitě spotřebuju buy in. Pak zaplatím druhý a dostanu hlad. V tomto nóbl kasinu se nic nepodává ke stolu. Musí se jít do restaurace a samozřejmě zaplatit rake. Když člověk pečlivě žvýká a má k tomu ještě dobré vychování, vyjde ho salát podle receptu šéfkuchaře na 42 €. K tomu ještě ta půlhodinka, to dělá asi 100 €. Na druhou stranu, kdo ví, kolika bad beats jsem byl v době mé nepřítomnosti ušetřen. Mohl by to být nový recept pro smolné dny. Člověk zaplatí každou hodinu 200 € a vůbec nevyjde z restaurace. V mém životě už byly večery, kdy by to bylo výrazně levnější variantou návštěvy kasina.
Ale ne tuto noc. Díky black jacku jsem stál v pět ráno na ulici před kasinem, třepal se zimou a čekal na taxík. Více než dvacet minut jsem v myšlenkách vzpomínal na tajemného řidiče Mika Svobodnyho.
Druhý večer v kasinu Sun probíhal podobně a, na rozdíl od snídaně v den mého odjezdu, se nestalo nic, o čem by mělo cenu psát. Co se toho rána událo, mě usmířilo se všemi dopravními prostředky na mé cestě. Pokud jste to ještě nevěděli, Tony G. má bratra a Mercedes. Mercedes a bratr spolu nějak srostli dohromady. Tony G. letí letadlem a jeho bratr jede autem po dálnici. Vilnius – Monte Carlo, Kodaň – Barcelona nebo Londýn – Istanbul. Nic z toho není problém. „Tony G. Mercedes“, včetně vždy dobře naladěného bratra. To nejlepší z nejlepšího samozřejmě. A jak tak nevinně sedím u snídaně a nic zvláštního neočekávám, přichází nejlepší ze všech bratrů a odveze mě na letiště. Zcela dojat jsem pak i v letadle měl na sobě mou polokošili od sponzora. Když někdy uslyšíte mluvit pár letušek o „value bet“ nebo „drawing hand“, budete vědět proč.
