Stěžovat si je přísně zakázano, ale takový nepochopitelný sled bad beats dokáže vytočit i mě. Recepční na lodi mě nesnáší. Londýnští taxikáři mě obrali (jako vždy). Má ukrajinská přítelkyně nedostala vízum a nejmladší ženská mezi pasažéry, která by byla k mání, má bledě fialově zbarvené vlasy a jde jí na šedesátku. Jen při pokeru probíhá vše bezvadně. Ale koho to zajímá?
Vídeň – Londýn – Vídeň – Wörtersee – Benátky. To vše během 75 hodin. Poprvé jsem si zdřímnul až na European Open IV. Konec konců tam musím obhájit rekord. Má čtvrtá účast, shootout stoly po šesti a v součtu mých umístění někde mezi posledním a předposledním. Ještě naposled zaplatit běžnou idiotskou daň za stejně běžné „zkratky“ londýnských taxikářů, hrdě přimontovat na košili logo Pokerstars a vzhůru do bitvy.
Tentokrát vše vycházelo mnohem líp, můj kamarád Thomas Bihl dostal handy, které mívám obvykle já a s nimi i mé obvyklé umístění. Já oproti tomu byl na dobré cestě k vítězství a dokonce v heads up o postup do finále v příznivé stack situaci. Ale beze štěstí to prostě nejde. Jednou špatný deal, dva prohrané coinflipsy a místo do finále jsem putoval do turbo second chance. Zajímavý formát pro všechny milovníky deepstacku. Každých sedm handů se zvýší limit a aby člověk nemusel tolik přemýšlet, musí se rozhodnout do 20 vteřin, jinak je hand mrtvý. A to jsem byl brzy i já. Myslím tím mrtvý. A venku ze hry.
Zkontroloval jsem zprávy a okamžitě další tragická novinka. Mojí ukrajinské přítelkyni Tanje odmítli na velvyslanectví z neznámých důvodů udělit vízum, o které si zažádala šest měsíců předem. Taková škoda! Všecko jsem už zařídil a naplánoval. Odjezd z Vídně, romantická návštěva na Wörtersee a pak direttissima až do Benátek. Tam se ihned nalodit na MSC Poesia na páté pokračování plavby Party Poker Milion. Moje rodina, matka, bratr, švagrová a doprovod by měli být také na palubě (jako opožděný dárek k vánocům). Dobrá příležitost - tak zněl můj původní plán – představit přítelkyni rodině. Vyprávěl jsem o ní již mnoho. Pěkná, útlý krásný obličej, skvělá postava se sametově třpytivými vlasy. A teď tyto opletačky kvůli vízu.
Potřeboval jsem za ní záskok, adekvátní záskok. Už jenom proto, aby nepropadl lodní lístek. A co jsem udělal, poblázněn mými zmatenými londýnskými pocity, ještě více prohloubenými kvůli vyloučení při turbo-second chance? Pozval jsem Thomase Bihla, aby mě doprovodil. Neuvěřitelné – další vizuální bad beat.
Běhěm letu z Londýna do Vídně se nic zvláštního nestalo. Následovala vcelku zábavná noc ve Vídni a hurá do Itálie. Planovaná zastávka na Wörtersee rovněž proběhla. Již jsme skoro u cíle. Podle toho, co si pamatuji, ještě asi 90 minut do Benátek. Ale buď jsem musel mít tenkrát jiné auto nebo jiné hodinky? Každopádně následující tři a půl hodiny nás stály mnoho nervů a nalodit se nám podařilo v poslední minutě.
Zde pár faktů: zaoceánská loď MSC Poesia má místo pro 3 000 pasažérů, 15 pater, 300 metrů na délku a 1 275 kajut. Dvě z těchto kajut nejsou z nějakého technického důvodu vybaveny internetovým připojením. Je tam sice zásuvka, ale nic v ní. A teď hádejte, kdo byl recepční vyvolen, aby strávil dlouhý týden v osamění bez WWW. Že by jedna z mnoha devadesátiletých důchodkyň na palubě (v doprovodu sedmdesátileté dcery)? Špatně, nikdo jiný než já, byl stižen touto těžkou ranou osudu. Já jakožto dynamický a skoro mladý pokerový turista s notebookovou taškou přes rameno a s digitálním fotoaparátem kolem krku. Jak už bylo řečeno: stěžovat si je přísně zakázáno a po nekonečných třech hodinách, po vyčerpání veškeré mé trpělivosti a použití mazaných triků diplomacie jsem konečně dostal jinou kajutu. Mezitím stačil můj kamarád Thomas Bihl prohrát v online pokeru roční rozpočet jednoho maloměsta.
A teď k samotnému turnaji. Nejdřív ta dobrá zpráva: dokázal jsem vyhrát nějaké peníze. Bohužel také prohrál můj druhý all in v tomto turnaji. Pořád ještě zůstalo 11 260 USD (buy in byl 8 400 USD). Průměrný věk rozdávajících byl uzpůsoben celkovému prostředí lodi. Většinou lidé, známí z WTP, tedy asi třikrát starší než průměrný rozdávající z EPT. Zato opravdu bezchybné výkony. Pracují zajetou rutinou a s příkladnou trpělivostí. Žádné důvody ke stížnostem.
Opakem byl můj pobyt v kajutě. Důvodem ke stížnostem bylo neustálé akustické vyrušování. Náprava ale bez šance. V tom člověku nikdo nepomůže. Předpisy jsou předpisy a malý ale extrémně výkoný reproduktor v kajutě mě nepřetržitě terorizoval. Musíte si představit život na palubě. Jako kalibrovaný hráč pokeru se dostanete do postele po celonoční cash games tak kolem sedmi ráno. A už v 9:30 začínají pronikavou hlasitostí rozhlasové hlášení a to hned v sedmi jazycích. „Pozor, pozor. Informace pro cestující. Nedělejte si starosti. Následující bezpečnostní cvičení se týká pouze personálu. Přejeme Vám krásný den.“ Je příjemné slyšet, že se nejedná o opravdové nebezpečí. Člověk by si myslel, že tímto tyto nezajímavé a pro cestující zbytečné informace končí. Takže otočit se na druhou stranu a spát dál.
„Evakuační tým B nechť se dostaví do sedmého patra.“ nebo „Záchrané čluny 1 až 5 spustit do vody. Prosíme tým požární bezpečnosti do divadelní šatny – opakuji – tým požární bezpečnosti do divadelní šatny!“
Každá z těchto zpráv nejvyšším stupněm hlasitosti a po pořadě italsky, řecky, turecky, anglicky, německy, španělsky a francouzsky. Vypnutí nebo jen ztlumení není možné. Jediné, co můžete udělat, je vyrvat reproduktor ze zdi. A to také zítra udělám.
Ještě pár slov ke cash games. Jsme uzavřená společnost a hrajeme speciální partii. Devět variant dokola. H.O.R.S.E., tripple draw, NLH, PLO a badugi. Někdy ztratíte přehled, kterou hru právě hrajete. Když se dostanete do této situace momentálního šílenství, existuje jednoduchý trik, jak se z toho ve zdraví dostat. Jednoduše zařvat all in a doufat, že zrovna nikdo nemá nuts (a je jedno, co zrovna nuts jsou). Každopádně vyhrávám a cítím se jako v bavlnce. Většinou začínají blinds s 50/100 a pak se zvyšují na 100/200. Při pokerovém maratónu s Mikem Sextonem a Mr. Ralphem jsme u pokerového stolu strávili celý den. Ve třech a blinds hned na 200/400. Se strachem v očích si se mnou přisadil i Thomas Bihl a nakonec jsme i vyhráli.
Ale zpět k mému životu v kajutě. Můj internet jakž takž funguje (za skvělou cenu 50 cenů za minutu). Spát můžu tak dvě až tři hodiny, než mě ze spánku vytrhne bezpečnostní šílenství. Tím je můj pohled na svět poněkud zkreslený a ve zcela psychodelických barvách. Nebo je to vina mých ukrajinských – zaručeně značkových – slunečních brýlí?
Mimochodem jsem dostal mail od přítelkyně, jestli se mi stýská. Samozřejmě jsem odpověděl, jak moc mi chybí, ale byl to jen bluf. Zaprvé mám Thomase a zadruhé po mě včera u švédského stolu pomrkávala ta 59 letá dáma s bledě fialovými vlasy. Možná, že ji večer pozvu do plaubní diskotéky. Jestli to vyjde se dozvíte v mém příštím příspěvku.
