Ze začátku bych se chtěl svým věrným čtenářům omluvit. Už dlouho se tady neobjevil nový „Dopis z Oděsy“ a já ani nemohu sdělit nějaký přijatelný důvod. Možná, že jsem již pochytil něco z ukrajinského životního stylu a nechávám všemu trošku volnější průběh?
A přitom je o čem psát! Už můj příjezd byl ve stylu filmové hvězdy. Když letadlo přistávalo, padl mi do oka malý, černý autobus. Ze strany na něm stálo tlustými písmeny VIP, to samé ve předu na kapotě a také dvakrát tak výrazně nahoře na střeše. Má dedukce byla, že je to pro případ, kdyby snad nějaký Iljušin neplánovaně padal z nebes, tak aby jej perfektně vyškolení piloti nenechali zřítit se na tento VIP autobus. Někdo důležitý by mohl sedět uvnitř. Bezděky jsem se podíval okolo sebe. Možná je na palubě nějaká stár? Třeba Sylvester Stallone, který tu má příbuzné . Měl jsem jednou to štěstí přenocovat v jeho apartmá. Ale nespatřil jsem žádnou celebritu nebo aspoň žádnou, kterou bych poznal.
Sesoukal jsem se ze schodů, před autobusem nádherná, vysoká blondýna s širokým úsměvem a cedulí, na které bylo napsáno „Christoph Haller“. Neuvěřitelné! Nebo to byla jen past a šlo o to, jak mě oškubat o dolary, jako při mém prvním pobytu tady? Řidič vystoupil, odněkud se tu najednou objevila má zavazadla a už se jelo po okraji přistávací plochy směrem k příletové hale. Ale ve skutečnosti se nejednalo o „příletovou halu“, ale o její speciální VIP část. Tam sklíčeně stál hlavní velitel celní operace „Deklarovaná hotovost“ z minula a pak také můj kamarád (říkejme mu) Vitali, zcela rozjařen a s pusou od ucha k uchu. Jemu jsem o celé nepříjemné události vyprávěl, byl kvůli tomu velmi rozzloben a celé příhodě přisuzoval mnohem větší význam, než já. Poté zatelefonoval několika lidem, řval do telefonu a byl rudý zlostí. Je to tady v Oděse důležitý muž, ale stejně mi to všechno připadalo trochu přehnané. No a teď jsem VIP a místo, aby mě odvedli na výslech jako onehda, dostalo se mi královského přijetí. Jen ta hezká blondýnka byla najednou pryč a tím se dostávám k tragické části mého pobytu: s oděskými ženami je trochu komplikovanější, zřejmě musí člověk dobře vypadat nebo být inteligentní, aby ji zaujal. Já to každopádně nedokážu.
Ale nejdřív několik aktualizací v místním světě hazardních her. Proběhlo slavnostní otevření „Pokerclubu Oděsa“, kde se teď každý večer hraje o veliké peníze. Můj inzerát na místa pro rozdávající slavil rovněž úspěch. Přes PokerOlymp se přihlásil Alen Babic, který tady pracoval první dva týdny. Kvalifikovaní rozdávající tu jsou pořád vysoce v kurzu a pracovní dovolená u Černého moře vůbec není špatná. Zájemci nechť se přihlásí přes mail. Hraje se na dvou vysokých stolech zároveň a nyní se konečně zavedlo i pravidlo „must move“, protože horkokrevní ukrajinští hráči poskakovali od jednoho stolu k druhému a někteří z nich snad hráli na obou najednou. Mi se také daří docela dobře. Na neustálé výpadky proudu jsem si už zvykl. V Pokerclubu Oděsa se po pár sekundách zapne nouzový generátor. Mezitím je ovšem tma a hráči naštvaně odpočítávají vteřiny, než se opět rozsvítí světlo. Pak jsou ale zase všichni spokojeni a hraje se vesele dál. Toto je ukrajinský přístup k životu.
Co zde vůbec nefunguje, je virtuální připojení. Tentokrát jsem vyžadoval hotel s opravdu stabilním internetem. Prvních pár nocí jsem přespával u kamaráda Michaela Galytskeho v jeho luxusním, střešním apartmá v jedenáctém patře s výhledem na moře. Přes den jsem pak hledal vhodné ubytování. Líbila se mi jedna skleněná, postmodernistická budova přímo na pláži. Připadalo mi to jako pětihvězdičkový hotel, tak jsem se tam extra nechal zavést, abych se zeptal na pokoj se stabilním připojením. Dámy na recepci byly velice příjemné, ale nakonec se ukázalo, že se nejedná o hotel, ale o vysoce moderní delfinárium. A i když také patřím do rodu savců, odmítli mě ubytovat. Ale nakonec jsem přece něco našel. Poté jsem klasicky strávil noc v kasinu a ráno hodlal otestovat mé nové apartmá. Rozloučil jsem se se spoluhráči a nechal si recepční zavolat taxi: „25 minutes, Sir. You must wait.“ Co tedy dělat tak brzy ráno? Vytáhl jsem opět své peníze a vrátil se ke stolu. Než taxík dorazil, vyplnil jsem volný čas ztrátou 8 000 USD. Řidiče jsem poslal pryč a bojoval dalších deset hodin, než se mi podařilo napravit škodu aspoň z poloviny. Takže v pozdní odpoledne jsem si opět objednal taxi a v polospánku pak chodil, již poučen, mezi pokerovými stoly sem a tam (ačkoliv bylo pár míst volných). Pak jsem musel do Michaelova střešního bytu vyzvednout má zavazadla. Ale jako vždy smůla, výpadek proudu a výpadek nouzového generátoru. Takže pěšky do jedenáctého patra. Naprosto vyčerpán jsem ignoroval výhled na moře a se spoustou nepěkných nadávek odtáhl kufry k taxíku.
Teď jsem v mém hotelu. Internetové připojení je stejně stabilní, jako erekce semdesátníka pod tlakem. Někdy funguje, většinou ale ne.
V mém příštím „Dopise z Oděsy“ Vám napíšu vše o tajmstvích ukrajinských žen. Ne že bych ta tajemství znal nebo jim rozuměl, ale aspoň vím, že existují. Více se dozvíte brzy, opět na tomto místě.
