Vstát od pokerového stolu s tučným ziskem a i přesto si muset půjčit peníze na zpáteční cestu, patří k tomu druhu dobrodružství, bez kterého by se každý milerád obešel. Já sám mám v této věci několik smutných zkušeností. Tentokrát byl Velden svědkem mého neblahého prožitku. Jakmile jsem vyhrál v pokeru dostatek peněz, vstal jsem a jako přitahován magnetickou silou zamířil k dalšímu nebezpečnému pokušení, která kasina jako je Velden nabízí.
Podle mé teorie není v pokeru potřeba štěstí. Důležitější je kvalita hry. (Této větě ovšem věřím jen tehdy, když se pro mě hra vyvíjí příznivě.) Při hře jako je ruleta, se toho naučíte hodně o aktuálních náladách bohyně Fortuny. Měl jsem v plánu, vsadit jen jedinkrát 2 500 € na černou a v případě prohry okamžitě přestat. Kdo neriskuje nevyhraje, a tak jsem po ztrátě první sázky zkusil dostat se zpátky na nulu pomocí sázky druhé. A pak přestat. A opět jsem prohrál. Do třetice všeho dobrého, to platí i pro kasina. Opět jsem prohrál a skutečně i přestal hrát. Další den se opakovala stejná (drahá) situace. Tentokrát s červenou, a trojitá porážka.
Třetí den a třetí pokus. Opět jsem uplatnil svou teorii o dobrém pokeru, který se vyplácí. Odpočinutý, svěží a poučen chybami z předchozích dnů. Musím změnit taktiku. Nejspíš byla chyba v nezaokrouhlené a naprosto nevhodné částce, kterou jsem sázel. Jak jsem si jen, já hlupák, mohl myslet, že s vkladem 2 500 € se dá něco vyhrát. Takže jsem zvýšil sázku a jak jsem mazaný, tak jsem zůstal u černé. A co padlo? Hádáte správně – červená!
Na zpáteční cestě do Vídně jsem měl dostatek času přemýšlet o mém životě. Musím něco vymyslet a vylepšit, protože můj systém očividně není dokonalý a bylo by mnohem moudřejší (a levnější), po pokeru trávit volný čas nějakými jinými aktivitami. To už jsem si ale předsevzal jednou v Las Vegas. A tím se dostávám k příběhu, o kterám jsem chtěl dneska vlastně psát.
Odehrálo se to asi deset let zpátky. Každopádně se právě otvírala pokerová herna v Bellagiu a u nejvyššího stolu seděly samé celebrity. Spousta začátečníků se zdánlivě nevyčerpatelnými finačními prostředky. Ale na druhou stranu tu bylo spousta dravců, jako Doyle Brunson, Chip Reese a několi dalších, dneska už neznámých, karbaníků. Přítomen byl Mike Matusow, kterého jsem tenkrát ještě nedokázal odhadnout. Byli tu i Phil Hellmuth, Annie Duke a taky jeden hráč, který si říkal „The Greek“ (o tom Vám napíšu někdy jindy).
Tenktát jsem vyvinul nový, penízepolykající systém. Prakticky každý den jsem odcházel z high limit s tučným balíkem peněz a hned k black jacku a seven eleven. Toto jsem provozoval s tak zničujicími následky, že si toho museli všimnout i lidé z kasina. Vyhrávat v pokeru nestačí. Abyste v Las Vegas byli někdo, musíte rozhazovat peníze plnými hrstmi. Být VIP člověka potěší, zároveň by ho ale takové zacházení mělo i varovat. Tenkrát mě to jen těšilo.
Najednou jsem nemusel chodit na recepci, ale pro mé přání a objednávky, jsem měl k dispozici VIP místnost. To je takové shromaždiště pro nejroztodivnější přání všeho druhu. Třeba karty na nějakou show, růže na rande, letenky atd. A to všechno často ani neúčtují. Obstarají všechno, po čem Vaše srdce touží. A pokud Vám některá z mladých dívkek z VIP místnosti nedokáže poradit, můžete se obrátit na svou osobní asistentku, jejímž úkolem je splnit vše, co Vám vidí na očích.
Moje VIP asistentka se jmenovala Nancy Moranski. Atraktivní, snaživá a s nejlepšími kontakty ve městě. Neexistovala žádná rezervace v restauraci, v letadle nebo na koncertě, kterou by Nancy nebyla silou své funkce schopna zařídit. To platí i pro nový program Cirque du Soleil. Pro normální smrtelníky je sehnat vstupenky prakticky nemožné. A jak žádané ty vstupenky byly, jsme viděli my, pokeroví hráči, téměř každý den. Před high limit místností se tvořily předlouhé fronty nenapravitelných optimistů, kteří poslušně a trpělivě čekali, až bude jeden z těchto nedosažitelných kusů papíru vrácen nebo zůstane nevyzvednut. Většinou marně.
Pro pravé karbaníky (a pak především pro ty, kteří měli status VIP) to bylo mnohem jednodušší. Postavení hostů na hotelovém žebříčku, se dalo měřit podle vzdálenosti od pódia (nebo také podle počtu záletů od pokru ke hrám v kasinu). Každá prohra 50 000 dolarů znamená jednu řadu blíže dopředu.
Seděl jsem tenkrát za hromadou žetonů mezi Doylem Brunsonem a dvěma Jihoameričany, kteří hráli tak, jako by jim patřily rezervy zemního plynu z celého kontinentu. Najednou vtrhla do high limit zone Nancy Moranski a s hrdostí v očích mi oznámila, že pro mě má obálku s dvěma vstupenkami na Cirque du Soleil. A ne ledajaké vstupenky, ale Premium Tickets do první řady.
Všichni u stolu mi gratulovali. Ale nejen na mé spoluhráče to udělalo obrovský dojem. Všeobecná radost se zmocnila především kibiců. Zvláště jeden mi padl do oka. Mával na mě, palce při tom držel nahoru a při cestě do prádelny mě oslovil. Že prý jedna jeho kamarádka, velmi atraktivní a single, je na čtrnáct dní ve městě a že jejím největším snem je spatřit sluneční cirkus. A jestli už mám doprovod na vystoupení. A jelikož jsem přesně to měl v plánu, potěšit touto vstupenkou nějakou atraktivní dámu (nezáleže na tom, zda single nebo ne, v tomto bodě jsem ochoten ke kompromisu), tak jsem využil této příležitosti a souhlasil.
Příští den už to bylo tady. Nancy se postarala o můj nejlepší oblek. Nová košile, vyleštěné boty a včasný příchod – hádáté správně – k VIP vchodu divadla. Všude bylo spousta žen všech generací, ale žádná bez doprovodu, na kterou by se hodil popis. Už jsem se bál, že jsem můj doprovod propásl, když najednou zpoza sloupu vystoupil můl gratulant a samozvaný dohazovač z Bellagia: „Nemějte strach, já nejsem Váš doprovod!“ K tomu hlasitý smích a poklepání na rameno. „Má známá tu musí každou chvíli být, asi se jen trochu opozdila. Víte přeci, jak to se ženskými chodí.“ Další hlasitý smích, další poklepání na rameno, tentokrát na hranici bolesti. A tak jsme tam stáli a mlčenlivě čekali.
O pár chvil později mi zdvořile nabídl, že už mám jít napřed a on že na ni počká venku. Své kamarádce extra zdůraznil, aby si pospíšila a teď je mu to velice trapné. No dobrá, líbila se mi představa romantického seznámení v přítmí divadelního sálu. Dal jsem mu druhou vstupenku a sám pospíchal dovnitř. Přišel jsem právě včas na začátek této velkolepé show. Všechna místa byla obsazená, jen židle po mé levici zela práznotou.
Ovšem ne dlouho. Jedna z těch, pro toto město tak typických, matrón, se s hlasitým funěním prodrala skrz řady, aby se nakonec s vítězným povzdechem posadila na místo vedle mě. Zdvořilost mi nařizovala, abych počkal, než vyrovná hladinu kyslíku v krvi, výrazně sníženou tímto náročným pochodem. „Promiňte, ale sedíte na rezervovaném místě. Čekám na svou přítelkyni.“ Odvětila mi zpívavým přízvukem jižanských žen, které pobyt v Las Vegas tráví většinou ve společnosti jednorukých banditů: „To se pletete mladý muži, to je moje místo!“ A vyhrabala ze své neforemné megakabelky mně dobře známý lístek. V té chvíli jsem se nezmohl na slovo a byl víc zmaten než rozhořčen. Každý má jiný vkus a „atraktivní“ je jen subjektivní pojem. „Doufejme, že je opravdu single.“ myslel jsem si. To by mě mohla z pocitu osamění adoptovat a v budoucnu naházet všechny mé v pokeru těžce vyhrané peníze do automatů. Tím by mi ušetřila ztráty v seven eleven. Něco jako spravedlivé rozdělení úkolů v rodině. Pak mi poklepala má eventuální, budoucí, náhradní matka svým tlustým prstem na rameno: „Nemůžu tomu uvěřit. Taková příležitost. Ten mladý muž za tu vstupenku chtěl jen 150 dolarů. Přitom je tak těžké sehnat lístky na toto představení. A ještě k tomu to je Premium Ticket.“ „Já vím.“ odpověděl jsem, abych něco řekl, ale ona mě okamžitě přerušila. „Víte, dneska je můj štastný den.“ „Můj také.“ odvětil jsem a udělal to, co musí v podobné situaci udělat každý dobrý hráč. Se vším jsem se smířil a vychutnával program.
Na zpáteční cestě z Veldenu jsem jel kolem obrovského billboardu. „Mama Mia“ s Piercem Brosnanem a Meryl Streep přichází do rakouských kin. Na ten film chci v každém případě zajít a potřebuji dva lístky. Zdalipak mohu zavolat do Veldenu a oni se o to postarají? Nebo je to spíš práce pro Nancy Moranski, pokud na mě mezitím nezapoměla a nezavrhla mě? Je to v podstatě jedno, ty dva lístky zvládnu i sám. Ale hlavně se i sám postarám o dámský doprovod. Bude to určitě báječný večer. Člověk by měl zůstat optimistou, protože vidět pořád vše jen černě nejde. (Jen tak mimochodem, pořád sázet jen na černou také ne, a už vůbec ne sedmkrát za sebou.)
